V mysli vlast, v paži sílu. Tužme se....

Tento týden uplynulo 155 let od 16. února 1862 kdy byla založená Tělocvičná jednota Pražská jejíž název se později změnil na Sokol Pražský. 

Toto výročí však i vinou jiných informací, jenž nás stále více pohlcují, poněkud zapadlo.

Škoda.

Mnozí si proto členy Sokola představují jako starší pány či dámy v historicky působících stejnokrojích či provozujících různé prostocviky.

Avšak to je zcela zjednodušený a povrchní pohled. Není pouze sportovní organizace, neboť zahrnuje pestrou škálu společenských i kulturních aktivit.

Účelem těchto řádků není podrobné líčení všech aktivit této organizace, ale především jedné její stránky.

A to té nejdůležitější.

Vlastenectví!

Ano Sokolové vždy hájili zájmy své vlasti a mnozí za ní položili své životy.

Již za první světové války tvořili jádro československých legií, kde mimo jiné vládl i sokolský řád, oslovení bratře a sokolský pozdrav „Nazdar”.

Bylo tak přirozené, že Sokolové se aktivně zapojili do protinacistického odboje, bojovali v zahraničních jednotkách jak východě, tak na západě. A mnoho jich i položilo své životy. Za dobu tzv. Protektorátu zahynulo celkem 2176 členů Sokola, z nichž na popravištích jich skončilo 1212. A během květnových bojů roku 1945 padlo 654 Sokolů. V koncentračním táboře Osvětim skončil v plynové komoře i starosta ČOS Stanislav Bukovský.

I po komunistickém převratu si Sokolové hájili své zásady. Známý je XI. všesokolský slet v létě 1948, jenž se již sice konal pod taktovkou KSČ, avšak průvod sokolů prošel kolem tribuny na níž mu kynul Klement Gottwald mlčky a s odvrácenou hlavou. A skandoval hesla oslavující T.G.Masaryka a Eduarda Beneše. Není proto náíhodou, že následovaly perzekuce. Mnozí členové i členky Sokola se ocitly v komunistických lágrech a řada z nich opustila svojí milovanou vlast.

Ano. Vlastenectví!

I dnes se toto slovo skloňuje ve všech pádech a ohání se jím kde kdo.

Avšak.

Zeptejme se těch dnešních "vlastenců", kteří mávají vlajkami mnohdy obráceně umístěných a vykřikujíc na náměstích, zda by i oni byli ochotni obětovat to nejcennější, svůj život, za naší vlast.

Zeptejme těch dnešních "vlastenců" co dobrého udělali pro zkrášlení svého okolí, zda svojí poctivou prací přispěli k rozvoji své vlasti, zda své potomky učí k úctě k našim dějinám i předkům, zda coby členové rozličných osvětových spolků přispěli ke kulturně společenskému dění či zda podporují české živnostníky v jejich podnikání či sami uspokojují svým podnikáním zákazniky.

V tom spočívá ono vlastenectví! V poctivé prácí, úctě k tradici a lásce k vlasti.

A tak. Tužme se a mějme vlast v naší mysli!