Žena, na kterou by se nesmělo zapomenout!

Před pětašedesáti lety byla zbavena života žena. Bohužel to není nic neobvyklého. Dnes a denně násilným způsobem umírají stovky i tisíce žen po celém světě.

Avšak.

Před pětašedesáti lety, 27. června 1950 v 5:35, byla popravena JUDr. Milada Horáková!

Popravena.

To slovo přímo nahání husí kůži. Co tato žena spáchala tak zavrženíhodného, že dostala trest smrti?

Narodila se v Praze - Vinohradech v rodině Čeňka Krále, oddaného Masarykově myšlence. Ze studia na gymnáziu byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studentstvu zakázané. Zároveň jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala roku 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu, kde promovala v roce 1926. Provdala se za Bohuslava Horáka, pozdějšího programového ředitele Československého rozhlasu a v roce 1933 se jim narodila se dcera Jana. Záhy se začala angažovat ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě, neboť staré rakouské zákony musely být podřízeny nové Ústavě z roku 1920, kde rovnost byla posléze zakotvena. Byla také aktivní v otázkách solidarity a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení. Byla členkou Československého červeného kříže a řady dalších sociálních spolků. Této činnosti se věnovala i profesionálně. Nastoupila na Ústřední sociální úřad pražského magistrátu.

Po roce 1939 se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu. Neušla však pozornosti gestapa a 2.srpna 1940 byla společně s manželem zatčena. Prošla tvrdými výslechy ( i v létě pak nosila dlouhé rukávy aby zakryla jizvy po poutech na zápěstí) avšak na rozdíl od později oslavovaných komunistických "hrdinů" mlčela... Po věznění na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín byla převezena v červnu 1944 do Lipska a poté do Drážďan. Zde se konal soud v němž se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda

V květnu se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Vstoupila znovu do obnovené strany ČSNS, i do jejího vedení a přijala poslanecký mandát tehdejšího Prozatímního národního shromáždění. Obnovila také ŽNR pod novým názvem Rada československých žen, kde se stala předsedkyní. Se svými spolupracovnicemi založila v lednu roku 1947 ženský časopis Vlasta, který posléze vycházel i po celou dobu komunistické totality (to jsou paradoxy). Dále byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a stala se také členkou Svazu přátel SSSR(!). V roce 1946 byla zvolena do Národního shromáždění kde se stala členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS 24.února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Jako předsedkyně prosadila usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru, ale druhého dne byla vyloučena, a vedení převzala komunistka Anežka Hodinová-Spurná. Následně byla zbavena všech svých veřejných funkcí a 10. března se rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu, shodou okolností v den smrti Jana Masaryka. Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost, aby opustila Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila neformální skupinu okolo ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Avšak svou činností se nikdy nedostala na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.

Přesto byla v září 1949 zatčena a opět musela absolvovat metody gestapa. Avšak od "vlastních" lidí. Následný vykonstruovaný „monstrproces“ byl první velký politický proces, na jehož přípravě se podíleli sovětští poradci (Lichačev a Makarov). Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo. Proces probíhal od 31. května do 8. června 1950, a měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii. Obzvláště doktorka Horáková, která byla vyslechnuta hned první den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje.

Ano, tím vším se "provinila" Milada Horáková!

Životem, který zasvětila lásce ke své vlasti a ke svým blízkým.

To byl její největší "zločin"!

Připomeňme si její památku slovy, jimiž se loučila s tímto světem:

Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj...

Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…